Je Božská
„Nemůžu jinak, než konstatovat, že jsi Božská Ali. A neexistuje nic, co by to mohlo změnit. Je mi jedno, v co nebo koho věříš, a co si o tom myslíš. Jsi prostě Božská. Jediné, co ti k tomu můžu s jistotou říct je, že až to pochopíš, přijmeš a přestaneš posuzovat, budeš to vidět nejen v sobě, ale i ve mně a všech ostatních. Včetně tvého drahého muže.“
Raději čtete? Pokračujte v textu níže.
Raději posloucháte? Klikněte na mou nahrávku na mém YouTube kanálu „Pod Kočovským nebem“.
Tak tohle na ni bylo už moc. Stála na ulici. V ruce cigaretu a v žaludku divný pocit. Ne však z jídla, které před chvíli snědla u hladového okna. Nebo cigarety, kterou vzala do rukou po 10-ti letech. Ale z toho, co měla údajně být, ale přitom v tuto chvíli rozhodně nebyla.
Pokrčila rameny, zatlačila slzy a vydala se zkratkou přes řeku ke svému domu. Hlavou jí létalo tisíce myšlenek. Žádná změna oproti normálu. Avšak oproti normálu byly více devastující a zničující. Téměř před pěti lety porodila svého prvního syna. Dva roky před tím, v kroji princezny, přísahala věrnost svému vysněnému (nyní nevěrnému) muži, a dá se říct, že celoživotně pracovala na své podobě krásné, hodné, pracovité a obětavé ženy s dobrým srdcem na dlani. Tak jak se mohlo všechno takhle pokazit?
Chtěla zastavit čas. Chtěla utéct a vrátit se domů k mámě, která už tou dobou nebyla na tomto světě. Chtěla vykřičet svou bolest a svůj vztek do prostoru. Obvinit všechny kdo s tím měli něco společného, a skoncovat s celou tou divadelní hrou, která jí dostala až na kolena. Vypadala v tu chvíli nejspíš jako divoženka. V očích blesky a potoky slz zabarvené černou řasenkou. Vlasy měla rozcuchané jako Viktorka u splavu a necítila nic jiného, než palčivou bolest v celém svém emocemi zmítaném těle. Nenáviděla svého muže a proklínala všechno, co s ním kdy zažila. Zradil, zničil a všechno zahodil. Sedla si na houpačku před domem, zadívala se na nebe plné hvězd a po krátké chvíli, ve stavu zvláštního emocionálního vypětí, vysílením usnula.
Počkej, nezastavuj to! Jak je to dál?! To se mí líbí. Je to tak napínavé. Vidíš tam ten potenciál? // Ano, vidím. Naprosto úžasný potenciál. Koukni na ni. Je jí pětatřicet, žije ve 21 století. Myslím, že už byl nejvyšší čas. Kdyby na vše přišla dříve, mohla na nás koukat i se svou mámou. Její máma už tušila, o co na Zemi jde. Rozhodně by si měly o čem povídat. // Myslíš si, že si lidé uvědomují, na co se koukají pokaždé, když v noci zvednou hlavu našim směrem?“ // Pro většinu z nich jsme jen hvězdy a ona se teprve probouzí. Podívej se na ni, jak je dokonalá. Cítím, že než usnula, na chvíli procitla. Zažila ten pocit dokonalého odevzdání, ticha a svobody. Je na cestě k sobě, i když to bude ještě dlouho trvat, než se pustí a vzdá všeho, co jí doteď definovalo. Bude to skvělý! Tohle na životě miluju vždy nejvíce. Ty momenty postupného probouzení. // No, když seš tam dole na Zemi, pamatuji si, že je to někdy hodně kruté. A taky si pamatuji, že ne vždy je to zvládnuto. // Ano, o tom taky něco vím… Ale ten pocit prožitku a tvorby lepšího světa za to stojí.
Takže, má poslední otázka – jsi připravená? // Rozhodně. // No dobrá, karty jsou rozdány. Nebudu tě ale šetřit. Udělám všechno proto, abych ti umožnil sáhnout si na své úplné dno. Teprve v hlubinách samého dna lidé poznávají, kým jsou. Budeš mít příležitost dostat se ke své podstatě. I když to bude nějakou dobu trvat. A pak, pokud to dovolíš, procítíš svou Božskost. A nejen svou. Časem i všech ostatních, kteří tam dole hrajeme své role, abychom si navzájem pomohli dostat se z programů mysli, které nám brání vidět svět tak, jak byl stvořen. Bude potřeba mnoho prožitků, než mi odpustíš. Než odpustíš sama sobě. I když ve skutečnosti není co odpouštět. // A jak víš, že to zvládneme? Že se nám podaří objevit svou podstatu, napojení na zdroj a prožívat život plnými doušky? // Nevím, záleží, kterou z možností si zvolíme. Sama víš, že existuje nekonečné množství možností. Ale stejně do toho půjdeme. Ne? Ten pocit z jízdy za to stojí, co myslíš Ali?..
..Nemůžu se dočkat, až tě pohladím, budu si s tebou povídat na slunci a popíjet kávu, budu se moci s tebou milovat, osahat si stromy, cítit vůně světa, ledový sníh, slanou vodu v oceánech, tančit, hrát si se psem, učit se, pozorovat hvězdy a celý svět a být jeho projevenou součástí. Ale především – jen tak BÝT. Ještě matně si ten pocit vybavuji. Jak moc se těším. Navzdory úkolům, která nás čekají, abychom spoluvytvořili mírumilovný a láskyplný svět. Je na čase. Potřebujeme to nejen my, ale i ona. Vzpomínáš? Lidé ji říkají Gaia…
S respektem a úctou,
Malířka a kreslířka inspirovaná životem a nádherným prostředním Pod Kočovským nebem.
Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.