Na co myslím, to si přitahuji a tvořím
Pamatuji si, že je mi přibližně 7 let a chodím do výtvarného kroužku. Můj táta tehdy vytušil můj talent a touhu po kreslení, a tak mě přihlásil na hodiny kresby, abych rozvinula své umělecké nadání, které jsem do té doby trénovala jako většina dětí jen doma s pastelkami.
Zvláštní je, že nejsilnější vzpomínku, kterou si z tohoto kroužku pamatuji, je hlas v mé hlavě, který mi opakuje:
"neumíš malovat".
Sedím u dlouhého stolu spolu s dalšími dětmi různých věkových kategorií. Kreslím kočky. Nevybrala jsem si je, ale musím je kreslit, abych se je naučila. Kreslím je tužkou. Pastelky jsou zbytečné, dokud se nenaučím „správně“ namalovat kočku. A tak piluji kočku. Čím více se snažím, tím více mi to nejde. Tlak a nepříjemné pocity ve mně stoupají. Občas slyším, jak mě z poza ramene upozorní paní učitelka, že ji stále nemám správně, kde mám chyby, a proto ať ji nakreslím znovu. Rezignovaně sedím u stolu, kreslím zpaměti kočku a přemýšlím, jak odtud pryč. Uplynulo několik lekcí a já pořád neuměla dokonalou kočku. S koncem školního roku skončil i můj zájem o další sebevzdělávání v oblasti kreslení. Nebylo co rozvíjet. Frustrovaná a smutná jsem po této zkušenosti naznala, že neumím kreslit.
Čas ubíhal dál a má touha kreslit se naštěstí nikdy definitivně nevytratila. Začala jsem opět s hlubokým nadšením kreslit. Jen tak, sama pro sebe. Do sešitů, doma, tvořila si deníky a neplánovala, že bych se někdy se svou tvorbou posunula dál. Občas se objevil silný tvůrčí okamžik, kdy jsem měla potřebu svůj obrázek darovat někomu blízkému. Věděla jsem, že bude s láskou přijat, i když bude vypadat nedokonale. Nečekala jsem uznání ani pochvaly a zájmovým kroužkům kresby jsem se obloukem vyhýbala. Zažívala jsem pocit, jaké to je, kreslit, aniž bych plnila očekávání druhých. Byla jsem napojená na svůj vnitřní dobrý pocit z tvoření a cítila se šťastně. Přijetí mé situace „nedokonalého tvoření“, bylo to nejdůležitější, co jsem na mé cestě ke tvoření mohla prožít.
Dnes mohu s jistotou říct, že tehdy v průběhu mého dospívání došlo k přepisu programu, který jsem si jako sedmiletá holka uložila do svých mozkových center. Z neprospěšného programu: „neumíš malovat“, na program méně negativní, s jistými prvky pozitivního naladění: „neumíš sice malovat, avšak tě to baví a nenecháš si to vzít“. To vše samozřejmě na nevědomé úrovni. Zpětně vidím, jak byl celkový vývoj mé umělecké dráhy logicky a předvídatelný.
Jak to myslím?
Možná se v tomto příběhu poznáváte. Ve vašem případě může jít také o malbu, nebo jiný směr umělecké tvorby, sport či jiné aktivity, které jste jako malé děti měli od srdce rádi. Dělali jste je po svém. Mysleli jste na ně o přestávce ve škole, a když jste po škole hodili aktovku do pokojíčku, šli jste pilovat své dovednosti. Vyhledávali jste dospěláky, kteří vám s vaší zálibou pomáhali nebo vám ukazovali „jak na to“. Když dorazila návštěva, spěchali jste se pochlubit tím, co umíte. Pokud jste byli spíše introverti a vaši rodiče oceňovali, co umíte, „donutili“ vás ukázat, co ve vás je. Radost z pochvaly se vždycky dostavila. Talent pro danou aktivitu, kterým jste přirozeně oplývali, vás obsahoval. Byl vaši přirozenou součástí, přesto že výsledek nemusel být v danou chvíli dokonalý. Odpovídal vašemu věku, momentálnímu rozpoložení a všem okolnostem, které se poskládaly do přítomného okamžiku. Dělali jste vaši zálibu s radostí, nadšením a láskou. Je možné, že poté vám někdo pověděl, že to či ono děláte nedokonale. Nebo, že byste to měli dělat jinak, aniž by vás láskyplně vedl. A dříve nebo později vás od vaší záliby, často s dobrým záměrem, přesto neomaleným a necitlivým způsobem, odradil. Tento přístup ve vás vyvolal pocit nedokonalosti a zranil dětskou duši, pro kterou je dokonalé téměř vše. A tak jste svůj koníček pověsili na hřebík, nebo jste do něj přestali vkládat tolik energie, jako dříve. Ba co hůř, zaujali jste k němu odpor. Zkrátka a dobře jste došli k závěru, že nejste dobří v tom, co děláte a co vás baví, a s tímto nastavením jste dál proplouvali svým životem. Možná až doposud.
„Co je to za patlanici, nemáš sílu v úderu, jsi slabý jako moucha, máš obě ruce levé, máš moc tenký hlásek na zpěv a mě z toho bolí uši, jsi moc tlustý – to neuběhneš, škrábeš jako kocour, nejsi dost chytrý, aby ses dostal na tuto školu, tanečnice z tebe nebude, se svými gramatickými chybami knížku nikdy nenapíšeš“. To je jen drobný výčet výroků, které jsme slýchávali od dospělých a ruku na srdce, kdo z nás někdy podobné ultimátní věty také nevypustil ze svých úst směrem ke svým dětem. Ani já nemám čisté svědomí, věřte mi. Víte, co je na těch výrocích nejděsivější? Ať už jsou myšleny jakkoliv dobře, nebo motivačně. Odpověď na každé takového vyřčené hodnocení, obzvláště směrem k malým dětem, které nasávají vše jako houba, zní vždy stejně:
„ANO“
Ano mami/ tati/ babičko/ paní učitelko, jsem nedokonalá/ špatný/ hloupá/ tlustý… Doplňte si, co pasuje do vaší minulosti.
Nic však netrvá věčně. Život je neustále v pohybu. Vše se mění, umírá a znovu rodí. Je tedy možné NEzměnit svou myšlenku o čemkoliv v našem životě, a tím setrvávat ve starých vyšlapaných kolejích, když se vše kolem nás včetně nás samotných neustále mění? Domnívám se, že na tuto otázku lze odpovědět ano, i ne. Buď se ve tvrzením o sobě samém a o svém příběhu do nekonečna utvrzujeme, a tím svou realitu nijak neměníme (přesto že i toto jednání vyžaduje aktivní přístup), anebo toto přesvědčení záměrně měníme, a tím začínáme vědomě vytvářet to, co chceme ve svém životě zažívat. Oba přístupy vytváří naši realitu. První způsob myšlení má základy položeny v naší minulosti a vychází mnohdy z neprospěšných vzorců chování a přesvědčení, které jsme nabyli od narození, až do současného momentu. Druhý způsob vědomého tvoření vyžaduje nejen aktivní změnu našeho myšlení, ale i víru v to, že je to možné. Vyžaduje přesvědčení, že jsme schopni svou realitu ovlivňovat a tím i tvořit. Pro mě již není otázkou, zda dokážeme svou realitu ovlivňovat a vytvářet, ale co a jak mohu udělat pro to, aby má realita odpovídala mým preferencím.
Jak na to?
Jednou z hlavních myšlenek učení Abrahamova, ze které vycházím v tomto článku, je:
„To, na co myslíte, to si do svého světa přitahujete“.
Takto jednoduše zní odpověď na položenou otázku. Tajemství tohoto výroku je prosté a jednoduché. Přesto je doposud pro spoustu lidí nepoznané, nebo nepochopené.
Poznání zákona přitažlivosti a jeho praktického využití v životě se dá použít nejen na staré dětské neprospěšné programy, které máme zapsány ve svých hlavách a buňkách, ale téměř na cokoliv, co nás v životě trápí, deprimuje, nefunguje, nebo nám zkrátka neslouží.
Jak je to tedy myšleno?
Pokud jste ještě nečetli knihu „Požádej a je ti dáno“ od Ester a Jerryho Hicks a toto téma vás zajímá, doporučuji vám její poslech nebo četbu. Knihu jsem si poslechla poprvé před několika lety. V době, kdy jsem ji považovala spíše za EZO příručku. Zněla krásně, pohladila mě na duši a jelikož jsem byla teprve v počátcích svého osobního rozvoje, byla pro mě jednou z mnoha informací a dalším střípkem do velice složité mozaiky mojí životní mapy pod názvem „Proč jsem tady a jak žít“. Knihu jsem si zběžně uložila do své paměti, ale téměř nic z ní neaplikovala. Naštěstí semínko cenných informací, o kterých kniha hovoří, bylo zaseto. Mezitím uplynulo několik let, kdy mi kniha opět vstoupila do cesty. Tentokrát jsem byla již připravenější a otevřenější na to ji vnímat. Pochopit a procítit, o čem skutečně učení Abrahamovo pojednává.
Základní terminologií této knihy „Požádej a je ti dáno“ je (a nejen terminologií této knihy, ale celé řady světově uznávaných lékařů, vědců a duchovních učitelů), že naše těla vyzařují do prostoru vibrace, které vibrují v určitých frekvencích. Stejně jako například naše planeta a všechny živé i neživé předměty. Pomocí těchto vibrací k sobě přitahujete nejvíce ty osoby, předměty a události, které vibrují na stejných nebo podobných frekvencích.
Pro názornou ukázku uvedu příklad:
Přestavte si, že stojíte uprostřed jednoho z obchodů s luxusním značkovým oblečením v Praze na ulici Pařížská. Cílem návštěvy tohoto obchodu není nákup oblečení, ale máte doprovodit svého přítele, který zde chce koupit dárek pro svou přítelkyni. Při bližším prozkoumání několika polic se zbožím zjistíte, že hodnota zdánlivě nejobyčejnějšího kousku se začíná pohybovat na několika tisících korunách za kus. Zcela nový outfit pro vás, by vyšel například na 50 000 korun a ve své nákupní tašce by při odchodu z obchodu ležely maximálně dva až tři kousky lehkých oděvů. Nábytek v obchodě je zdoben zlatem a prodavačka působí jako celebrita z francouzského módního domu. Stojíte tam a prostředí obchodu na vás začíná působit svou energií (vibracemi). Jak se při této představě cítíte? Začínáte mít mírně sevřený žaludek? Cítíte nedostatek? Bojíte se čehokoliv dotknout, abyste něco nepoškodili, nebo abyste nevyvolali v prodavačce dojem, že si chcete něco koupit, protože jediné, po čem momentálně toužíte, je dostat se z tohoto obchodu ven? Nebo jste naopak ve svém živlu? Každý oděvní kousek, bez ohledu na jeho cenu, vás láká. Máte potřebu se dotýkat vystaveného zboží a pohmatem zkoumat materiál? Anebo vám je jedno, jak obchod vypadá a co v něm je. Prožíváte situaci neutrálně a není pro vás nijak zvlášť emocionální?
Příklad, který jsem uvedla, má naznačit to, že vše je energie. Vy a vše kolem vás vyzařuje energii (vibrace) a záleží na tom, jak moc si jsou anebo nejsou energie podobné. To znamená, že pokud jste se v obchodě na ul. Pařížská cítili dobře, je pravděpodobné, že vaše vibrace a vibrace obchodu jsou na stejných nebo velice podobných frekvencích. Naopak, pokud pro vás představa návštěvy luxusního obchodu byla spíše stresující, bez ohledu na to, zda máte či nemáte finance na útratu, znamená to, že jste jednoduše naladěni na jiný styl obchůdků, které vibrují na jiných frekvencích. To, zda vibrujete stejně jako zmiňovaný obchod, spolehlivě poznáte podle svých emocí. Jsou pozitivní? Jste sladěni, přitahujete se a je velká šance, že obchod navštívíte. Jsou emoce negativní? Frekvence neladí a odpuzují se. Je malá šance, že se do obchodu někdy dobrovolně podíváte.
„Vaše životy ovlivňují vaše vibrace. Je to jakási energie, která z vás vyzařuje a která přitahuje vše, co je stejně či podobně naladěno. Bez ohledu na to, zda to děláte vědomě, či nevědomě.“
Nyní bych ráda tuto nauku o vibracích a zákonu přitažlivosti rozebrala na mém příběhu, ve kterém se mnozí z vás možná poznají. Pro přehlednost příběh rozdělím do několika bodů:
- Jako malá jsem nepochybovala o svém malování. Nehodnotila jsem své výsledky. Můj mozek vysílal jasný signál (neboli vibraci): „Miluji malování, jde mi to, baví mě to, mám to ráda, zbožňuji skládat barvy jednu vedle druhé, jsem u kreslení šťastná“. Tato myšlenková vibrace způsobila, že jsem neustále dostávala pastelky. Od rodičů, od návštěv. Všude, kde jsem přišla, byly k dispozici pastelky nebo nějaké tvůrčí předměty. Jednoho dne přišel táta, že by mě rád zapsal do kroužku malování. Mé vibrace přitahovaly vše, co se týkalo malování. Zákon přitažlivosti fungoval dokonale.
- S nástupem do kroužku začaly přicházet nepříjemné pocity. Konkurence starších dětí, zvláštní pravidla o neobkreslováni, přísné pohledy učitelů, nemoci rozhodovat o tom, co chci kreslit a čím. Stále jsem vibrovala na frekvenci lásky ke kresbě, ale již jsem začínala pochybovat sama o sobě. Můj původní čistý program se začal přepisovat na program neprospěšný „neumíš kreslit“ a mé umělecké vlohy se na konci školního roku rovnaly vnitřnímu vyhoření. Nový hlásek v hlavě říkal, že neumím kreslit. A říkal to tak dlouho, dokud se to skutečně nezačalo projevovat i ve hmotě. Bylo jedno, zda šlo o kočky, nebo cokoliv jiného. Otázka, která vás možná také napadla je, jak je tedy možné, že jsem si svými původně pozitivními vibracemi „přitáhla“ do své reality takovýto kroužek? Ten však vybral můj táta a s největší pravděpodobností roli hrál jeho bod přitažlivosti a jeho frekvence. Je dost možné, že pokud bych byla já ten, kdo by si vybral učitele nebo konkrétní kroužek, odpovídal by svým naladěním mnohem více na mé frekvence a nedošlo k takovému odklonu z původní cesty. Tato negativní zkušenost, která trvala jeden rok, způsobila přepis programu. Od té chvíle můj mozek vysílal nové signály a můj nový bod přitažlivosti nabral jiný směr.
- Fáze dospívání, ve které proběhl další přepis neprospěšného programu na méně negativní program: „neumíš sice malovat, avšak tě to baví a nenecháš si to vzít“, hrál důležitou roli v tom, že mé srdce, tak jako i vaše, vždy hluboko uvnitř ví, co je pro nás vyživující a přirozené. Co nás naplňuje, uklidňuje, dělá šťastným a léči. A tak mé srdce, navzdory mému rozumu, nepřestávalo vysílat signál, že kresba je něco, co je mou přirozeností a co mi dělá dobře. Negativní hlas v mé hlavě stále setrvával, ale s postupem času začal slábnout. Čím více jsem malovala, tím více sláb. Mé vibrace se vůči malbě o kousek vyladily. Pokaždé, když jsem byla v nějaké galerii, byla jsem doslova bez sebe. Tiše jsem si prohlížela každý obraz se všemi jeho detaily. Přemýšlela jsem nad tím, co autor svou kresbou vyjadřuje. Jak se u tvorby svého díla cítil a co prožíval a kudy vedl tah jeho štětce. Vibrovala jsem právě na těch frekvencích, které vás přitáhnou přesně tam, kde se cítíte dobře. A to je ono, je to stejný příběh, jako s nákupy v ul. Pařížská. Tohle prostě cítíte. Tím hlavním ukazatelem, zda jste ve vibrační shodě s tím, co si přejete nebo s tím, co si nepřejete, jsou vaše emoce:
CÍTÍM SE SKVĚLE =
vibrace mají shodné nebo podobné parametry, energie proudí, vše je v pořádku. Směřuji ke svému cíli, nebo jsem již v situaci, která mě naplňuje.
CÍTÍM SE DIVNĚ/ŠPATNĚ =
vibrace jsou rozdílné, jsou odkloněny od mého přirozeného stavu bytí, dochází k velkému výdeji energie, člověk se cítí vyčerpaně. Směřuje k bodu, který je opakem jeho skutečných přání, nebo již tyto negativní situace prožívá.
- O životní fázi dospělosti jsem částečně hovořila ve svém úvodním článku „o mě“ na mém webu. Když jsem dozrála do dospělého produktivního věku, spousta mých preferencí se změnila a s tím i bod mého přitahování. Nastalo období pracovní kariéry. Manželství, rodina a vše, co k životu dospělých patří. V průběhu pracovního nasazení jsem se domnívala, že nemám na dětské naivní sny čas. Naštěstí, jak jsem již psala, srdce ví, co je zdrojem jeho výživy. Ještě před narozením mého syna, se ve mně znovu začaly probouzet umělecké touhy. Přihlásila jsem se do kurzu kresby tužkou. Byl to naprosto úžasný zážitek. Ano, přesně tak. A protože jsem si kurz vybrala a mé vibrace vyzařovaly pozitivní frekvence bez vnitřního odporu (překážek, které si sami ze strachu stavíme do cesty), průběh kurzu byl dokonalý. Lektorka byla profesionální, trpělivá, podporující. Zjistila jsem, že „obkreslovat“ je žádoucí, pakliže se člověk učí techniku přenosu objektu na papír. Procítila jsem svobodu tvorby, přestože jsem byla vedena uměleckou autoritou. Co je ale nejdůležitější – byla jsem respektována, i když jsem se nacházela na určitém stupni vývoje, co se umělecké tvorby týkalo. Bylo v pořádku, něco neumět. Bylo v pořádku být taková, jaká jsem v tu chvíli byla. Z kurzu jsem odjela nabitá a velmi pozitivně naladěna. Od té chvíle do mého života začaly proudit vibračně podobně naladěné situace a předměty. Můj manžel mi koupil stojan na malování. Všude se začaly prodávat barvy a tužky (alespoň tento pocit jsem měla), narážela jsem na krásné obrazy. Dokonce i v čekárnách u lékařů. Nečekaným způsobem jsem obdržela nádherný obraz mého dědečka Josefa, kterého si matně pamatuji, jak stojí ve své dílně a maluje a vyřezává obrazy. Vše bylo v tak nádherné vibrační shodě. Přestože červíček (program, vibrace) v hlavě a pochybnosti o mé umělecké tvorbě stále nevymizely. Cesta však byla otevřená a vesmír mi do cesty začal posílat další a další podněty tak, abych tvořila.
Na mém příkladě je zřejmé, jak moc velkou hrají roli programy, které jsou nám od dětství, až do dospělosti nahrávány do našich myšlenek, ze kterých postupem času vznikají přesvědčení, na jejichž frekvencích vibrujeme. Pokud dokážeme tyto programy spatřit a poznáme právě podle negativních emocí, které jednoduše cítíme, máme šanci je vědomou cestou přeměnit na něco nového, co jsme si vysnili a po čem toužíme.
Je to opravdu tak jednoduché? Stačí zaměnit jednu myšlenku za druhou a je to?
Ano, ale nebudu lhát, že je to otázka jednoho dne. I když jsou i takoví, obzvláště děti, kteří to dokážou. Vidím to u svého syna.
Jde o to připustit možnost, že jsme vibrační bytosti, které si svým myšlením přitahují do svého života vše, co je obklopuje. Ve chvíli, kdy spatříte své programy mysli, kdy si je uvědomíte a přestanete je považovat za své skutečné „já“, máte šanci je přijmout, odevzdat a přepsat na nové, vůči vám prospěšné myšlenky, které si vědomou cestou den co den připomínáte. Každým okamžikem svého života máme možnost svobodné volby. Některé programy jdou přepsat snadno, některé hůř, ale věřím, že kdo klepe na dveře, je mu otevřeno. Máme celý život na to se rozvíjet a objevovat své netušené možnosti.
Na závěr bych ráda uvedla pár příkladu negativního myšlení, díky kterým se můžeme dostávat do nechtěných situací a způsob, jak je okamžitě ve svém myšlení přenastavit.
Pamatujte, že odpověď na každou vaši vyřčenou myšlenku je „ANO“. Proto dávejte velký pozor na to, na co myslíte a také na to, co říkáte nejen sobě, ale i druhým:
Jsem hloupá/hloupý:
Odpověď zní ANO.
Jsi taková/ý, jak říkáš a budeš prožívat ve svém životě vše přesně v tomto nastavení, dokud si to budeš neustále opakovat. Vibračně si přitáhneš takové situace, které potvrdí tvé tvrzení o tom, že jsi hloupá/ý.
Přepis na novou myšlenku:
Jsem kompletní taková/ý, jaká/ý jsem a mám vše co potřebuji pro realizaci naplněného a kvalitního života. Na co šáhnu, to mi jde a ve všech situacích si vždy poradím.
Můj muž/žena na mě nemá vůbec čas:
Odpověď zní ANO.
Nemá na tebe čas a nebude ho mít tak dlouho, dokud toto přesvědčení nepřestaneš vysílat do prostoru jako svou nejvyšší mantru – protože co vysíláš, to se ti vrací, pamatuješ?
Přepis na novou myšlenku:
Můj muž/žena se mnou tráví veškerý čas, který je schopen. Můj muž/žena se mi věnuje čím dál více. Věnuji čas také sám/sama sobě. Můj čas je pro mě drahocenný a rozhoduji o tom, s kým ho chci trávit.
Neumím malovat:
Odpověď zní ANO.
Neumíš malovat a s každým tvým pokusem o kresbu to uvidíš na svých výsledcích, dokud jednou konečně neusedneš k papíru s tužkou a nezačneš vysílat novou myšlenku, která bude znít: „miluji to, mám to rád/a, dokážu to, maluji krásně, jen jsem na to zapomněl/a“ a neproměníš svůj starý program na nový. Anebo: „Ano, neumím malovat, ale chci se to naučit, takže jdu do toho, zvládnu to, jde mi to, mé kresby jsou krásné“.
Pokud se dostanete do situace, kdy jste hluboce přesvědčeni o pravdivosti své negativní myšlenky, a nedokážete nalézt žádnou pozitivní alternativu, tak i to je v pořádku. Přijetí situace v momentě, kdy je to možné a kdy jste připraveni, je velice léčivé a mnohdy rozhodující. Poté, jakmile budete připraveni, pokuste se zastavovat neprospěšné myšlenky pokaždé, když se znovu vynoří. Ztište svou mysl. Přestaňte vibrovat hlasem negativních myšlenek, které vám znemožňují vaše napojení na zdroj, který je ukryt hluboko ve vás. Pěstování neprospěšného stavu mysli vám nejen že neslouží, ale dokonce není vůči vám ani trochu láskyplné.
Zajímá vás téma zákonu přitažlivosti do hloubky?
V tom případě vám doporučuji ponořit se do četby knih Esther a Jerryho Hicks, které věřím, že pro vás budou minimálně stejně inspirující, jako pro mě.
Naučte se zhmotňovat svá přání. Kniha pro každého, kdo cítí, že dokáže víc, než si mohl doposud představit.
Verze pro děti. Tuto malou knížečku doporučuji přečíst celé rodině, jako společné večerní čtení. A to i v případě, že nemáte děti. Nebudete litovat.
S respektem a úctou,
Malířka a kreslířka inspirovaná životem a nádherným prostředním Pod Kočovským nebem.
Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.