Neboj se o mě mami
Rozčilená chvíli stojím a koukám na svého syna, který brnká na hrany mých napnutých emočních strun. Zastavuji myšlenky. Pozoruji program, kterým ho ve své hlavě posuzuji. Neměl by dělat to, co dělá. Udělala jsem vše, co jsem mohla, aby se choval tak, jak já chci. Plná emocí stojím, zastavuji čas a najednou mi hlavou proletí myšlenka: „neboj se o mě mami.“
Vypínám fokus na probíhající situaci. Přestávám řešit „problém“, který ještě před sekundou gradoval a hlavou mi zní stále dokola ta věta. Odkud se vzala? Usedám na židli. Ztišuji se. Pátrám v prostoru myšlenek. Všechny jsou na ústupu. Kromě jedné jediné:
"neboj se o mě mami."
Co to mělo znamenat? Jak se o něj nemám bát? Ptám se a v obrazech mysli spatřuji film, který nejsem schopna svým vědomím plně uchopit. Přesto jej vnímám čistě a jasně. Cítím úlevu a důvěru. // On se nenarodil proto, aby svůj život prožil nevhodně, neefektivně, nebo zkrátka špatně.
Jak mohu být tak bláhová a myslet si, že znám všechna životní úskalí a mám recept na jeho ideální život? Jak mohu své preference nadřazovat nad jeho preference? Jak si mohu hrát na scénáristu, který svými omezenými zkušenostmi sestaví scénář životní cesty v souladu s jeho nejlepším dobrem? A co když právě tato jeho „neřest“, kterou má potřebu neustále opakovat, je mostem k něčemu důležitému? Něčemu, co teď nemohu vidět. Možná je právě tohle nezbytné pro jeho celoživotní vývoj.
Nechci s tím souhlasit. Přestože můj vzdor je pomalu na ústupu. Co je pak tedy můj úkol? Letí mi dál hlavou. Odpověď přichází rychleji, než jsem čekala:
Milovat jej a zajišťovat mu bezpečné prostředí pro jeho cestu. Ať už si zvolí jakýkoliv směr skrze jakékoliv životní zkušenosti…
Ale co když si zvolí špatný směr? // Nemůže si zvolit špatný směr, ani cestu. Takové neexistují. Všechno má svůj skrytý smysl, který v určitých fázích života ještě nemusíme chápat. Pokud bude obklopen láskou a bezpodmínečným přijetím, není možné se na dlouhou dobu ztratit, ať už odbočky nebo zkoušky povedou kudykoliv. Láska v něm zasetá mu vždy ukáže směr, kterým se má vydat.
Tiše k němu usedám, obejmu jej, emoce zloby a strachu odcházejí. Zůstává mateřská láska. Ten maják, který nás spojuje. Můj i jeho. Děkuji za tohle prozření. Není všespásné, ale pomáhá mi v situacích, které se učím vnímat srdcem spíše, nežli hlavou. Daleko za hranicemi svého racionálního myšlení.
Věnováno všem maminkám, které i v náročných situacích, jež zažívají se svými dětmi, naslouchají své intuici. Nejste v tom samy. Jsme v tom spolu.🤍
S respektem a úctou,
Malířka a kreslířka inspirovaná životem a nádherným prostředním Pod Kočovským nebem.
Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.