O vlastní opravdovosti
Opravdovost… Kdo z nás s ní není konfrontován den co den. V práci, doma, s přáteli, se sousedy, v obchodě, na cestách. Co to ta „vlastní opravdovost“ ve skutečnosti však je? Doslovně řečeno, může jít „O“ „PRAVDU“, kterou o sobě říkáme, kterou vědomě či nevědomě prezentujeme a vyzařujeme do prostoru ve vztahu k sobě a následně i ke druhým. Někdy ji vysíláme surovou bez zabarvení, jindy s ní manipulujeme a stáváme se tak doslova vlastními kreaturami. Díky „opravdovosti“, nebo naopak jejímu nedostatku, zažíváme různě kvalitní vztahy, se všemi lidmi kolem nás, ať už si to uvědomujeme, nebo ne.
Domnívám se, že člověk, který přemýšlí nad hlubším významem svého života, se sám v sobě s přibývajícími léty čím dál tím častěji setkává s otázkami, proč se s tím či oním člověkem cítí tak, jak se cítí, a jak by mohl kvalitu vztahu buď to vylepšit nebo uvést do rovnováhy. O jaké pocity ve vztahu s druhými může jít? Například o pocit podřízenosti nebo naopak nadřazenosti, pocit odporu, sounáležitosti, souhry, soupeření, přetvářky, upřímnosti, plnosti, souznění, lásky, a tak dále. Znáte to? Během dvou setkání s různými lidmi můžete bez problémů zažít stav přijetí, porozumění a radosti, a vzápětí stav bezmocnosti, neúplnosti a nedokonalosti. A toto vše nás nutí formovat naši opravdovost do podoby, která by nám, jak doufáme, měla přinést uspokojivé vztahy. Otázkou však je, do jaké míry tím pádem zůstáváme opravdoví, a jak moc se vzdalujeme sami sobě.
Proč o tomto píšu. Všimla jsem si, že ani v mém životě neexistují dva stejní lidé, se kterými bych se cítila totožně. Jsou lidé, kteří jsou mi blízcí a cítím se s nimi přirozeně a jsou tací, před kterými zažívám například pocit neúplnosti. A to vše v různých obměnách, ať už pozitivním směrem, nebo tím negativním. Dá se říct, že je to vlastně naprosto normální. Díky tomuto faktu přirozeně vyhledáváme přátele a skupiny, kde je nám dobře. Kde můžeme být tzv. opravdoví, bez masek a přetvářek. Avšak, pojďme si říct, že celá řada našich vztahů – soukromých, a nebo pracovních, jsou vztahy, kde jsme v určitých situacích nuceni nasadit přijatelnou, nebo lépe řečeno potřebnou „masku“ proto, abychom získali, co potřebujeme, nebo uhájili svou pozici, navzdory ztráty své vlastní přirozenosti.
Jak tedy dosáhnout toho, aby člověk zůstal opravdový. Bez manipulace, přetvářky, nátlaku, obětováním se, podbízením se, nebo čímkoliv dalším?
Tuto otázku jsem v sobě nosila celou řadu let. Jako dítě jsem vnímala, že jsem nucena hrát jakési hry s různými lidmi, abych byla přijímána, milována, odměňována. Mnoho z vás to pravděpodobně také zažil. Aby vás ve škole měli rádi spolužáci, učitelé, vaši rodiče, parta dětí venku, později pak zaměstnavatel, kolegové, partneři, rodina atd. Tady bych ráda podotkla, že všechny naše vztahy, které nás celý život formují, jsou součástí naší cesty a je v pořádku, že vše je takové, jaké je. Jelikož právě díky nezdarům a negativním zkušenostem, ale i těm pozitivním a inspirujícím, můžeme poznávat, kdo doopravdy jsme. Máme možnost podrobit život zkoumání a pokud to dovolíme, posunovat se maličkými krůčky o kus dále. Kam? K sobě. Do svého nitra.
Jak tedy nastavit harmonii nebo neutralitu ve vztazích a zároveň zůstat opravdovým? Mám pro vás dva inspirativní výroky, nebo spíš osobní poznání, které ke mně přišly, právě díky kladení vlastních otázek na téma: kdo jsem; proč žiji tak, jak žiji; proč dělám, to, co dělám; proč…atd. Dá se říct, že má nejnaléhavější otázka vždy zněla „Kým jsem“, a od té se odvíjí vše.
První z nejcennějších inspirací, kterou jsem jako odpověď na své otázky získala, byl výrok od učitele našeho národa, pana Jana Ámose Komenského, který prohlásil, že „VŠE NA TOMTO SVĚTĚ SE DÁ NAPRAVIT JEMNÝM TEPLEM LÁSKY“. Tato myšlenka v sobě nese hluboké poselství. Všichni, bez výjimky, toužíme po lásce a přijetí. Všichni ji v sobě máme. A jen drobná její esence může rozsvítit světlo na konci tunelu. To si pamatujte. Láska je vaše přirozenost, ať už jste prožili cokoliv. Stačí ji vědomě použít pro sebe samotného, a možná bude stačit kousek i pro vaše okolí – jakmile budete připraveni.
Může tedy „jemné teplo lásky“ být cestou k ryzí opravdovosti? Rozhodně ano. Základní esenci lásky v sobě máme všichni. Pokud tedy nejsme spokojeni s tím, jaký vztah k sobě máme a co tím světu kolem sebe říkáme, můžeme znovu obnovit spojení se svým vnitřním prostorem a navázat laskavou komunikaci se svým prapůvodním „Já“. Může to být cesta dlouhá, avšak velmi cenná .
„Vše na tomto světě se dá napravit jemným teplem lásky.“
Jan Ámos Komenský, učitel, filozof, spisovatel
Druhé, pro mě velmi cenné poselství zaznělo z úst jedné z nejlepších českých filozofek, profesorky Anny Hogenové, která v jednom z rozhovorů zmínila, jak moc je důležité, „ABY SI ČLOVĚK ZŮSTAL ZA VŠECH OKOLNOSTÍ VĚRNÝ“. Tato věta se mi vepsala do paměti, protože aplikace tohoto přístupu k sobě samému nás vede právě ke kýžené opravdovosti, laskavosti k sobě samému a dá se říci i sebelásce.
Pokud prozkoumáte, jaké to je „BÝT SI VĚRNÝ“ a začnete se s tímto vědomím každé ráno probouzet, je možné, že to bude mít silný dopad na váš život. Časem pro vás přestane být obtížné konfrontovat se právě v náročných vztazích a pokud ano, vyrovnání se s nimi bude snazší a láskyplnější vůči vám samotným. Proč? Vědomý a pravdivý přístup k sobě samému je klíčem k nalezení vlastní ryzí opravdovosti a vnitřní síle.
„Zůstat si za všech okolností věrný.“
Anna Hogenová, profesorka, filozofka, fenomenoložka
Proto, začněte s tím, že si budete láskyplně věrni, kamkoliv půjdete a s kýmkoliv budete jednat. Buďte si věrni, i když cítíte, že jdete proti proudu a necítíte oporu. Buďte si věrni i ve chvílích, kdy selháváte – i tam jste to pořád vy – ti nejcennější. Buďte si věrni, i když ztrácíte půdu pod nohami, protože jediné, co nemůžete ztratit, jste vy samotní. Na konci toho všeho budete silnější a pravděpodobně vděčnější za vše, co vás kdy potkalo.
Co napsat závěrem? Mějte sami sebe rádi a buďte k sobě laskaví. Buďte uvnitř pevní, stůjte při sobě a buďte odvážní. Buďte si věrní, buďte bystří a otevření všemu novému, co k vám přichází a zkoumejte život – žádná pravda není konečná, a i věrnost k sobě samému znamená neustrnout na místě, být přístupný novým poznáním a zkušenostem a změnit svůj názor, pokud ucítíte, že je to tak v pořádku. Jak to poznáte? Srdcem. Srdcem poznáte naprosto vše. Stačí se jej nepřestávat ptát.
„Srdcem poznáte naprosto vše. Stačí se jej nepřestávat ptát.“
Zdravím vás a přeji vám spoustu laskavých momentů, ve kterých zas a znovu sami před sebou obstojíte. Život to s námi nevzdá a pravděpodobně nás bude zkoušet tak dlouho, dokud budeme žít. Proto je cesta k vlastní opravdovosti jednou z nejdůležitějších a nejcennějších.
Krásné dny.
Malířka a kreslířka inspirovaná životem a nádherným prostředním Pod Kočovským nebem.
Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.